Pohádka o západě

Slovo "západ" v našich krajích neznamená pouze světovou stranu. Je to souhrnné označení pro svět, do kterého jsme dlouho nepatřili, a nyní se dohadujeme, jestli už jo, nebo jestli ještě pořád ne. Jsou to také sousedi, ke kterým velmi rádi koukáme přes plot. Je to už nějaký pátek, co se ten plot změnil z ostnatého v pomyslný, teď už ho dokonce můžeme volně překročit, kdy a kde chceme, ale stejně tam pořád je. Jinak bychom se přes něj totiž nemohli dívat.
K tomu dívání pak patří komentáře typu "Tohle by se na západě nestalo!" a podobné, kterými doprovázíme svoji nespokojenost se vším možným. Klidně přiznávám, že jsem si taky občas neodpustil podobnou poznámku. Dnes bych proto rád shrnul pár pozorování, jak to vypadá, když se to, co člověk doposud pozoroval přes růžový plot, změní v realitu denního života.
Co mě opravdu mírně šokovalo, to byl a je internet. V tomto ohledu jsem opravdu žil v domnění, že Česká republika má co dohánět. Možná má, ale Belgii ať z toho dohánění raději vynechá. Ve svém prvním bytě jsem za internet zaplatil strašidelných 60€ na měsíc. To by stačilo samo o sobě, bohužel však po večerech připojení fungovalo asi tak 50% času, a to už jsem opravdu začínal místo růžova vidět rudě. Centrální poskytovatel internetu v domě byl asi po týdnu mého pobytu vyměněn, nový internet sice běhal "stabilně" (tedy kratší výpadky tak 1-2x za týden), ale rychlost nic moc. Zlatá česká dvojmegovka od Volného za 415 Kč měsíčně.
V novém bydlení jsme si objednali ADSL. Od podpisu smlouvy do zavedení služby to má trvat zhruba měsíc. Tohle by se na záp... sakra...
Co se týká pohostinských zařízení (hospod), tak zatím nemám žádné špatné zkušenosti, ale slyšel jsem ledacos a nápadně to připomínalo legendární scénky z žižkovské Krákory.
Síť MHD v Bruselu je v zásadě solidní, ovšem intervaly téměř dvojnásobné oproti Praze a na luxus noční dopravy je také potřeba zapomenout.
Asi to zatím zní jako otráveně frustrované stěžování si na kvalitu služeb. Ono ne že bych si nestěžoval, často to umí člověku ztrpčit život. Na druhou stranu to není nic, co by člověka existenčně ohrožovalo, spíš jsou to prkotiny. Vtip je v tom, že to člověk prostě nečeká. Když se chystám do rozvojového světa, vím, že mě tam potkají těžkosti daleko závažnějšího charakteru a že to občas nebude legrace. Tady jsem skutečně očekával víceméně pohodlný život, který člověku na druhé straně vytváří podmínky pro to, aby v práci tvrdě a efektivně makal (to je totiž zas ta druhá strana mince). Svoji představu už jsem musel trochu upravit... a také vzrostl můj respekt vůči tomu, co máme doma, v Česku.
Kapitolou, která si zaslouží zvláštní vypíchnutí, je nakupování. Belgické obchody učí člověka, co to je zodpovědné plánování. Zasekl ses v práci? Tak už si dneska nenakoupíš. Nenakoupil sis v sobotu na neděli? Poznáš zcela nový pocit: touhu, aby už přišlo pondělí. Dobře, to přeháním, dají se najít místa, kde sá dá nakoupit pozdě večer, případně v neděli. Ale moc jich není, normální obchody to zabalí v 6 nebo v 7, potraviny v 8. Stát okolo sedmé večer v nablýskaném nákupním centru a vidět, jak padají všechny rolety, to je vážně divný pocit.
A ta nákupní centra... já ta monstra nějak extra nemusím, ale líbí se mi na nich, že když něco potřebuju, nemusím moc přemýšlet, kam to jít koupit. Ono se to tam vždycky někde najde. Tedy v Praze.
Místní obchodní centra vypadají oproti všem těm Chodovům, Olympiím a Europarkům jako demo verze. Slyšel jsem, že řada lidí z Bruselu jezdí nakupovat do Antverp. To už mi vážně hlava moc nebere.
Ty zavírací hodiny ale chápu. Pracovní právo tady má bohatou tradici a historii. To je asi právě stopa toho, čemu u nás říkáme "západ", tedy svět, kde mají vyšší životní úroveň než my. Od určitého momentu se ta úroveň začne projevovat právě takhle. Je to vlastně celospolečenská realizace zpětně zalomené křivky nabídky práce, jak nás ji učili v ekonomii. Cenou za to je, že musím na obsah ledničky aplikovat postupy podobné pro změnu tomu, co nás učili pod titulem "Modely zásob" (a pak že VŠE člověka nepřipravuje na reálný život).
Česká Tesca, Hypernovy a spol. s nepřetržitým provozem jsou opačným pólem. Cenu za tento stav vidíme v novinách v článcích o stávkové pohotovosti v Tescu a o pracovních poměrech, v kterých zaměstnanci těchto obchodů fungují. Tak nějak z toho rezultuje cynická myšlenka, že nejpohodlněji se žije tomu, kdo má dostatek peněz v zemi, kde se obecně lidi ještě nemají tak moc dobře.
Přemýšlím, jestli i takhle trapným přízemním záležitostem, které tu řeším, se dá říkat kulturní šok. V zásadě ale proč ne, sám nemám rád, když se různým zemím měří různým metrem. Vůči zemím a národům, které jsou z našeho pohledu exotické, se každý snaží být senzitivní až na půdu, tak proč se jinak stavět ke zvláštnostem zemí na "západě". Koneckonců pohádky, které si o nich občas povídáme, je přece nijak nezavazují k tomu, aby to byla všechno pravda.

Ke stávce vždy připraveni!

Jak už bylo možno vycítit z mého předchozího článku, považuji Belgičany za opravdu pozoruhodný a originální národ. Dnes bych v krátkosti pojednal o jedné zvláštnosti, která mi zatím pocuchala nervovou soustavu úplně nejvíc.
Stávky jsou všeobecně považovány za národní sport Francouzů. Bohužel za měsíc a půl jsem zjistil, že se svými jižními sousedy nesdílejí Belgičané jen jeden ze svých jazyků, ale i nesmírnou ochotu seknout na den s prací ve jménu vyšších cílů.
Poprvé mi takto před pár týdny zpestřily život dopravní společnosti. Jejich stávka byla prý součástí širší akce nevím koho všeho (dokonce jsem slyšel snad i o generální stávce), kromě toho už jsem také zapomněl, za co nebo proti čemu se vlastně stávkovalo. Ale určitě to muselo být něco hrozně důležitého, protože stávkovat v době, kdy Evropou otřásá krize a belgické banky bojují o přežití, to je tedy tah nanejvýš originální. Pobouřených komentářů v tomto směru ostatně nebylo málo. Četl jsem pak neskutečnou reakci jednoho z představitelů stávkujících, který vysvětlil, že se jednalo o dlouhodobě připravovanou akci a že v době, kdy byl stanoven termín stávky, se o přicházející krizi ještě nevědělo. Inu organizovaný národ, stávky se tu asi plánují roky dopředu a nějakou trapnou krizí si přece nenechají plány rozhodit.
Pro mě osobně to znamenalo jít do práce a z práce pěšky. Nebylo to zas tak hrozné, dohromady jsem ten den ušel zhruba deset kilometrů. A mohlo jich být jen devět, kdybych si nechtěl zkrátit cestu. Jo a taky bych se býval nemusel umazat od bláta.
Ničím jiným než absencí autobusů se mě tato generální stávka naštěstí nedotkla. Já jsem totiž seděl od rána do večera v práci.
Podruhé zasáhla stávka do mého života tento týden. Než přejdu k pointě, tak malá odbočka:
Teď o víkendu se stěhuju do nového bytu. Spolu s dalšími dvěma (brzy doufejme třemi) praktikanty budu bydlet poblíž centra v čtvrti, kde se nacházejí evropské instituce. Náš byt má jednu malou nevýhodu: není v něm zatím nábytek. Proto se mí dva spolubydlící vydali v pátek na lov do Ikey.
No a jelikož Murphyho zákony fungují, tak zrovna včera Ikea stávkovala. Když mi to (spěchajícímu z práce, abych se mohl také zapojit do výběru vybavení) milí spolubydlící sdělili, domníval jsem se, že jde o nějaký specifický druh asijského humoru, který mi nepřijde příliš zábavný. Bohužel po příchodu domů jsem zběžným proklepnutím Googlu zjistil, že je to realita.
Navíc realitou této soboty je pro změnu svátek všech svatých (a tedy zase zavřeno), realitou belgických nedělí jsou pak zamčené vchody obchodů týden co týden. Sečteno podtrženo, už jsem dohodnutý s ajsekáři na zapůjčení spacáku a karimatky, od pondělka bivakuju na parketách.
Mám takový pocit, že se v téhle zemi mají lidi asi už moc dobře, když se někdo může tak úporně bránit snaze jiných lidí dát mu peníze a koupit si zboží, jež nabízí. Docela by mě zajímalo, jestli v ČR do těchto poměrů také časem dospějeme. Že bych se na to nějak těšil, to tedy nemohu říct.