Jihovýchodní Asie, 8.8.-7.9. 2008

Od 8. srpna do 7. září jsme s Kubou, Anet a Kyslíkem cestovali po jihovýchodní Asii. Je legrační, jak se celá tahle záležitost dá shrnout do jedné takhle krátké věty - těžko by někdo spočítal, kolik na každé její písmeno připadá času stráveného přípravami, kilometrů uletěných a ujetých, peněz do celé srandy investovaných (dobře, zrovna tohle by Kyslík spočítal), potu prolitého v tropických vedrech i na horských výšlapech, rýže a nudlí za ten měsíc snědených, sprostých slov za ten měsíc vyřčených...

Nehodlám se oddávat širokým popisům, kde jsme to vlastně všude byli a že tam bylo hezky, v tomto směru se domnívám, že fotky vystačí za tisíc slov. Itinerář odbydu v krátkosti a zaměřím se na hlubší dojmy, které ve mně cesta zanechala.

Kdy, kde a kudy?
Tak tedy nejdříve zpravodajská povinnost. 8.8. jsme letěli do Bangkoku, odsud jsme se vydali na jih až na malajský ostrov Langkawi. Z něj jsme pokračovali na další ostrov Penang, odsud následoval přejezd do Singapuru. Tak minul první týden. Druhý týden jsme strávili na Borneu v malajské provincii Sabah, hlavním bodem byl výstup na horu Mt. Kinabalu (4095 m). Další necelý týden jsme pobyli na Bali a týden jsme věnovali Jávě. V závěru cesty jsme se podívali do Kualy Lumpur a po návratu do Bangkoku jsme zamířili zpátky do Evropy.

Imprese a odlesky
Tak a teď ty dojmy, které se z toho přívalu zážitků a emocí vynořily jako nejvýraznější a nejtrvalejší.

Smrad a zplodiny
Vzpomínka na vůni thajské kuchyni vyprchá, ale cesta tuktukem (malé otevřené vozítko, takový větší motorikša) po bankogské ulici, jež má při konstantní šířce asi tak čtyři až devět jízdních pruhů, podle toho jak široká vozidla tam zrovna jedou, to se zapomenout nedá. Řidiči tuktuků jsou na vytváření nových jízdních pruhů odborníky z nejpovolanějších, pasažér se jen drží a místy také naklání po vzoru sajdkáristů. No a do toho dýchá neodolatelný koktejl zplodin ze všech aut, motorek a tuktuků okolo. Myslím, že peklo pro pracovníky STK vypadá takhle nějak. Ale než se člověk začne dusit, je to vážně zábava!

Pláž, bomba!... a co dál?
Po velmi zajímavém, ale poněkud vyčerpávajícím Bangkoku, jsem se moc těšil do přírody a k moři. Příjezd na Langkawi a první vykoupání v moři se odehrály v naprosté euforii nás všech. Osobně jsem se koupal v moři poprvé po šesti letech, když započítám krátké vyráchání v Atlantiku na Islandu, tak po čtyřech. Celkem mě proto překvapilo, že mě ležení u moře a koupání přestalo bavit asi tak po půldni. Během zbytku cesty jsme se dostali k moři ještě několikrát, pokaždé jsem po půlhodině měl pocit, že bychom se mohli pohnout dál. Asi tenhle typ dovolené nebude pro mě.

Duch města
Tuhle věc už pozoruji delší dobu: fascinují mě velká města. Hrozně mě baví procházet/projíždět se po nich a nasávat jejich atmosféru, přijde mi, jako bych navazoval kontakt s živoucím organismem. K městům, která dobře znám (Praha, Bratislava, Reykjavík...) mám pak nějaký vztah, který lze těžko slovně charakterizovat a někdy i racionálně zdůvodnit.
Někdy i dvoudenní návštěva stačí k alespoň zběžnému prolnutí s městem a navázání určitého kontaktu. Z měst navštívených při naší cestě se mi jednoznačně nejhlouběji pod kůži zaryl Singapur. Tenhle mix západního a východního světa, ostrůvek západní civilizace vybojovaný tady na východě Asie kousek od rovníku za cenu někdy až absurdně přísných zákonů působí jako místo, kde se lidem dobře žije, oni si toho váží a snaží se, aby to tak zůstalo. Tady jsem se musel odtrhnout od svých kamarádů a strávit odpoledne osamocen v téhle metropoli, abych si to dokázal jaksepatří užít. Poznal jsem za ten měsíc místa, která mě uchvátila víc, ale kdybych se mohl na jediné místo z těch navštívených znovu vrátit, vybral bych si Singapur.
Zdravotní potíže mi bohužel nedovolily blíže poznat Kualu Lumpur, zážitek z ní se omezil na nádherné Petronas Towers. Také zajímavá budova, pustí vás tam sice zadarmo, ale musíte se nejdříve podívat na propagační video společnosti Petronas. V tomto směru je to opravdu takový novodobý chrám, vždyť i gotické katedrály byly stavěny s cílem ohromit prostého člověka a dát najevo, že existuje něco vyššího než on. Dovnitř pak lidé chodili, aby upevnili svůj vztah s touto vyšší formou bytí, tedy bohem. Tady roli boha a církve převzala ropa a ropná společnost Petronas, jinak to ale funguje úplně stejně.
Bangkok je v mých očích (nebo v mém srdci?) daleko kontroverznějším městem. Možná proto, že je opravdu pestřejší než ostatní města, možná proto, že byl prvním zastávkou naší cesty a bylo to dějiště toho šoku "my jsme fakt tady", myslím, že bych potřeboval delší čas na to, abych ho vstřebal. Ta směsice vůní a pachů, hluků všeho druhu, staveb moderních i historických, výstavních i zchátralých, je toho moc, aby si z toho člověk vytvořil kompaktní obraz jednoho města.
No a Jakarta... Jsou zkrátka města, která člověk potřebuje navštívit, aby zjistil, že existují i ošklivá místa. Jakarta je obrovský chuchvalec, kde se sice modernější části střídají s těmi chudými a polorozpadlými, ale tak nějak tomu chybí nějaké zajímavé centrum nebo cokoliv, kvůli čemu by sem člověk vlastně měl jet. Vlastně to tak vypadá, že 9 milionů lidí nevědělo, kde by se usadili, tak se usadili právě tady. Ani na chvíli se mi tu nepodařilo získat ten pocit, že jsem v daném momentě součástí tohoto města. Ale možná je chyba ve mně, těžko říct. Zkušenost to byla zajímavá.

Bali, Bali (kde jsme se tu vzali...)
Největší zklamání výletu. Vážně bych rád mluvil s někým, kdo na Bali byl a líbilo se mu tam. Určitě tu musí být krásná místa, škoda, že nám slabá zdravotní chvilka (tady jsme si ji vybrali všichni) nedovolila je najít. Ovšem tak či tak: tohle má být ten dovolenkový ráj? Pláž se staveništěm na jedné straně, ošklivou lodí u zálivu, vlnami, že se ani nedá pořádně vlézt do vody, haldou dotěrných prodejců... tak nějak vypadá Kuta, hlavní turistické letovisko na Bali. Čirý krystalický turistický hnus. Pláží jsme pak viděli ještě pár, ani jedna nevypadala jako místo, kde by člověk chtěl strávit týdenní dovolenou. Věčná škoda, že jsme se nedostali do odlehlejších částí ostrova, ať už k plážím na severu nebo k přírodě ve vnitrozemí.

Hory
Nic naplat, nic mě tak nedokáže ohromit jako to, co v přírodě dovedou kámen a voda. Proto třeba miluju Island, kde přírodu tvoří hlavně tyto dvě složky. Ale s tím nejkrásnějším, co jsem na Islandu viděl, se směle může měřit zážitek z Mt. Kinabalu. Pohled na mraky zeshora známe z letadla, ale když si tím mrakem člověk sám projde a pak se může ohlédnout přes skalnatou stěnu do hloubi údolí, kde přes povalující se mračna prosvítá zeleň tropické vegetace... Jen o málo méně úžasný byl ovšem pohled na sopku Gunung Bromo. Kvůli takovým místům se vyplatí trmácet se přes půl zeměkoule.

Láska prochází žaludkem
Ano, i láska k cestování a k navštíveným místům. Naše měsíční cestování bylo náročné a byla řada okamžiků, kdy jsme toho měli tak akorát a nálada povážlivě klesla. Existovaly ovšem dva osvědčené rituály, které dokázaly rozptýlit skoro každý splín: oběd a večeře. Je až neuvěřitelné, jak se člověku s plným žaludkem zdá najednou svět veselejší, překážky překonatelnější a kolegové méně otravní.
Jsou mezi námi tací (například já), kteří se pro asijskou kuchyni rozhodně nenarodili. Ale i tak ve mně zůstane vzpomínka na některá z nejlepších jídel svého života, která jsem zde okusil. Není asi náhoda, že nejvíc jsme si po gurmánské stránce dopřávali na Bali, právě tady bylo nejvíc potřeba pozvednout zkroušeného cestovatelského ducha. A je to určitě do velké míry zásluhou jídla, že i za tu návštěvu Bali jsem docela rád. Bůhví, kdy si zase takhle dám někde do nosu.

Nějak takhle bych shrnul své zážitky a dojmy z jihovýchodní Asie. Připadá vám to neuspořádané a páté přes deváté? Hm, možná ano, ale koneckonců v tomhle fascinujícím regionu to často vypadá právě tak!:)

PS: pokud někdo přehlédnul nenápadný odkaz na fotky, tak se k nim může prokliknout také zde.