Fish - Clutching at Stars Tour 2007

Po skupině Marillion, která v letos květnu odehrála svůj druhý pražský koncert, potěšil mě nyní svým vystoupením i její někdejší zpěvák Fish, když v pondělí 29.10 se svojí doprovodnou kapelou dostal do varu zaplněné pražské Rock Café.
Marillion byli v 80. letech vůdčí kapelou vlny takzvaného neoprogresivního rocku, který navazoval na klasiky 70. let jako Yes a Genesis, ale přinášel přeci jen jednodušší a přístupnější hudbu. Marillion se podařilo vstoupit i do obecného povědomí posluchačů, a to především hitem "Kayleigh" z roku 1985, který je dodnes možné zaslechnout v rádiích zaměřených na starší hudbu. Fish byl v této době jednoznačnou vůdčí osobností skupiny, jeho velice expresivní projev byl zcela nezaměnitelný a obdiv sklízely i jeho velmi zajímavé a komplexní texty.
Odvrácenou stranou všeho pěkného byly ovšem Fishovy rostoucí sklony k alkoholismu, ty se odrazily nejprve na textech posledního společně vydaného alba "Clutching at Straws" (1987), následně pak rostoucím napětím ve skupině a Fishovým odchodem. V Marillion ho nahradil Steve Hogarth, čímž začala nová éra Marillion. Její příběh se stále ještě odvíjí a více k ní najdete v mém květnovém reportu z koncertu současných Marillion.
Fishův koncert sestával jednak z písniček z jeho sólových desek, druhak z téměř kompletního alba "Clutching at Straws", jehož dvacátému výročí je letošní turné věnováno. Zmínku si však tentokrát zaslouží i předkapela. Jakkoliv mám raději, když koncert žádnou předkapelu nemá, tak tentokrát jsem byl opravdu příjemně překvapen. Česká trojice Apatheia nastolila výbornou atmosféru svým melodicky a lehce popově pojatým artrockem, její písničky se opravdu hezky poslouchaly a byly nápadité. Na tyhle kluky si ještě musím posvítit.
Pak už nastoupila hlavní hvězda večera a hned na úvod spustila jednu z mých nejoblíbenějších písniček "Slainte Mhath". Fish je sice na první pohled obyčejný prošedivělý (dnes už skoro spíš holohlavý) skotský hromotluk, ale má v sobě neustále obrovskou energii a umí ji promítnout do hudby. Z mnoha jeho písní jako by sršel vztek, ale to zase kompenzoval usměvavými momenty a veselými průpovídkami mezi písničkami. Doprovodná kapela byla v tomto případě opravdu pouze doprovodem, celou pozornost na sebe prakticky celou dobu strhával Fish. Snad jen sólový kytarista místy přebíral dominantní hudební slovo, ale byl přitom trochu nesmyslně schován úplně na kraji pódia, takže i tak byl poněkud odstrčen do ústraní.
Písně z "Clutching at Straws" a sólovky byly v setlistu promíchány, což trochu narušilo původní koncept desky, ale zase to přispělo k vybalancovanosti večera. Fishovu sólovou tvorbu znám pouze okrajově a povrchně, takže tyto části koncertu mě ve většině zaujaly o něco méně. V té hudbě mi prostě něco chybí, podle mě Fishův ostrý projev nejlépe fungoval v součinnosti (někdy spíše kontrastu) s melodičností Marillion, v jeho sólovkách postrádám příspěvek ostatních členů skupiny. Tady ten kontrast mezi skupinovými a sólovými písničkami dobře vynikl. Na druhou stranu jsem si musel i postesknout, jak je v těch starých skladbách zbytek skupiny prostě nenahraditelný, zejména kytarista Steve Rothery. Je pochopitelné, že jiní muzikanti chtějí hrát věci po svém a nekopírovat jen originál, ale ta krásná kovově zvonivá a v sólech zpívající rotheryovská kytara k těm písničkám prostě neodmyslitelně patří a třeba v baladě "Sugar Mice" jednoduše chyběla. Fishův kytarista zvládal repertoár s bravurou a přehledem, ale bylo znát, že má trochu jiný styl, spíše razantnější, vhodnější pro trochu tvrdší hudbu. Steve Rothery a jeho měkoulinká sóla se asi nedají napodobit.
Ale každopádně to byl hodně podařený koncert, Fish je prostě stále ve formě a publikum mě až překvapilo, jak nadšeně a bouřlivě ho přijalo. Podařilo se mi promáčknout až dopředu do druhé řady, takže koncert jsem si opravdu užil. Květnový koncert Marillion to u mě nepřekonalo, to byl zážitek naprosto výjimečný, ale slyšet staré skladby Marillion (které sama skupina dnes už prakticky nehraje) v podání jejich autora, to tedy doopravdy stálo zato.

Beauty in statistics

I am not an expert in statistics, but I am generally known as someone who really enjoys that science. I also occasionally try to convince people how nice and important statistics are, which most of my friend do not acknowledge. I found this really cool video at www.ted.com (if you don't know the page yet, I highly recommend to check it, there are lots of inspiring speeches), and English statistician talks in a very interesting way about probability statistics, their possible impact and why is it dangerous to underestimate them. He also raises 2 queries which show, how tricky it can be to do simple assumptions.
Personally I love the speech, I hope you will enjoy it as well (it takes cca 20 minutes). Don't worry, despite being about statistics the speech is quite amusing:)

Gaspar Pollak - naděje českého progrocku?

V pondělí 1.10. jsem zažil velmi příjemné hudební překvapení. Vydal jsem se do klubu Vagon, kde ten večer hrálo mladé české trio Gaspar Pollak. Tuhle partičku na diskusních fórech vychvalovala řada lidí, jejichž hudebních názorů si vážím, takže jsem nemohl odolat šanci posoudit na vlastní oči a uši, co je to zač. Vytáhl jsem s sebou i Jana Klima a Martina Kurnase, dva z té malé hrstky aiesecářů, s kterými si mám co říci na téma hudba.
Ačkoliv jsem měl (na základě referencí) od Gaspar Pollak vysoká očekávání, tihle tři mladí kluci je dokázali bezpečně překonat. V sestavě hammondky (druh kláves typický pro 70. léta), basa a bicí (s příležitostným, nicméně velmi dobrým zpěvem bubeníka) hrají s úžasným přehledem a citem hudbu ve stylu doby, kterou nikdo z nich nemohl zažít. Nelze se ubránit přirovnání třeba k legendárním Emerson Lake & Palmer, ale tihle hoši rozhodně nejsou nějací plagiátoři. Dělají muziku, která je očividně baví, všichni tři ovládají bezvadně své nástroje a hrají skladby, které jsou sice pojmenované "jednička", "dvojka" a tak dále, ale nekomplikovanost v názvech ostře kontrastuje s hudební promakaností těchto kompozic. Ty skladby jsou plné krásných melodických motivů, ale také plné změn, tzn. typicky progrockově pestré. Ty změny zde ovšem působí mimořádně přirozeně a nenásilně. Ikdyž by na to instrumentálně očividně měli, nesklouzávají hráči k instrumentálním orgiím a své mistrovství propůjčují celkovému vyznění skladeb. Když se k tomu přidá velmi dobrý zvuk (na poměry klubového koncertu lokální kapely byl opravdu výtečný) a sympatické a vtipné vystupování skupiny (tedy především jakéhosi frontmana, kterým je netypicky bubeník), rezultoval z toho opravdu velmi dobře strávený večer. Na tuhle kapelu rozhodně někdy zase rád zajdu.
Úryvek jejich šestky a celou jedničku si můžete poslechnout zde. Je ale tedy pravda, že naživo to zní o mnoho líp. Pokud se chcete přesvědčit, tak až bude šance, můžeme na ně někdy zajít:)