Koncert Mariána Vargy
Tohle je první česky psaný příspěvek na tomhle blogu. Rozhodl jsem se, že už se nebudu za každou cenu bránit občasnému nutkání napsat něco česky:) Ostatně u některých příspěvků by byla angličtina asi kontraproduktivní.
Nuže: včera (29.3) jsem byl v pražském klubu Vagon na koncertu slovenského hudebního génia Mariána Vargy. Ačkoliv se jedná o hudební osobnost evropského významu, je jeho jméno v současné době (zejména mladší) veřejnosti méně známé, takže si dovolím stručné představení:
Hudebně klasicky vzdělaný klávesák Marián Varga rozvlnil vody československé populární hudby poprvé na přelomu 60. a 70. let, kdy spolu s Pavolem Hammelem tvořili tvůrčí duši skupiny Prúdy. Tu ovšem Varga záhy opustil a pod vlivem úspěšných zahraničních hudebníků (jmenovat je třeba alespoň Keitha Emersona a s ním spojené skupiny Nice a Emerson, Lake & Palmer) založil dnes již kultovní formaci Collegium Musicum. Toto trio dokázalo v sedmdesátých letech oslovit nejširší posluchačskou veřejnost svojí neotřelou hudbou na pomezí zejména klasiky a rocku a v hudebních kruzích si vydobylo uznání i v zahraničí. Z dalších Vargových aktivit stojí za zmínku alba vydaná pod hlavičkou trojice Hammel-Varga-Hladík, ovšem od osmdesátých let se Varga zaměřoval spíše na individuální činnost, včetně vystoupení na bázi absolutní improvizace.
Včerejší koncert byl součástí miniturné uspořádaného při příležitosti hudebníkových šedesátin. Já osobně jsem Vargu nikdy předtím naživo neviděl, a popravdě jsem moc netušil, co mám od koncertu čekat. Zejména proto, že Varga je kombinací geniálního muzikanta a lehce vyšinutého staršího pána, a troufám si říct, že u něj si nelze být nikdy jist, co člověk za chvíli uslyší. Na klávesách měl sice papír se seznamem skladeb, ovšem nakolik jsem do asi 4 metry vzdáleného papíru dokázal nahlédnout a odhadnout jména mně známých skladeb, tak mohu říct, že sice je asi odehrál, ale jen velmi přibližně v tom pořadí, jak je měl napsané...
Setlist koncertu se dost blížil tomu, který v roce 2002 vyšel na CD jako živák "Solo in Concert", ovšem kopie tohoto vystoupení se rozhodně nekonala. Varga si skladby upravuje, některou usekne v polovině, některou rozvine na dvojnásobnou délku, hraje si s hudebními motivy. Těžko říct, kolik procent z toho je dopředu připravené, a kolik se rodí právě v danou chvíli na pódiu v reálném čase.
Sám Marián působí opravdu svérázně, za celý koncert nepronesl jediné slovo, neměl ostatně připravený ani mikrofon. Vypadá trochu jako rozcuchaný neurotický skřítek, který se po každé skladbě postaví, trochu legračně se ukloní, a poté se opět ponoří do svých kláves. Během hraní vypadá jako v transu, zcela soustředěný a pohlcený hudbou. Nic pro milovníky show, ovšem ten, kdo dokáže ocenit čiré muzikantsví, musí také pouze němě zírat.
Prvním vrcholem koncertu pro mě byla skladba Ľalia poľná, kterou znám ve verzi se zpěvem Pavola Hammela a dětského sboru. Zde byla zahrána pouze na klávesy bez nějakých velkých umělých efektů, Varga jí ovšem dokázal i tak uchovat tu úžasnou barokně znějící vznešenost. Byl to jeden z momentů, kdy nejsilněji zapůsobila jeho schopnost pracovat s dynamikou. Přechody od křehkých a tichoulinkých piano pasáží až k místům, kdy se klávesy otřásají pod údery prstů, to k Vargově hudbě neodmyslitelně patří, stejně tak jako melodická a harmonická pestrost, která prolíná líbivé momenty se souzvuky a melodiemi na samé hranici posluchačské příjemnosti. To vše dokáže připoutat pozornost posluchače, který nemá tušení, co přijde v další sekundě, a pouze užasle sleduje zcela soustředěného klávesáka. Při pozorném poslouchání pak člověk zaznamená i drobné perličky typu opakovaného motivu, který je ovšem pokaždé zahraný TROCHU jinak, nebo situace, kde do variací uprostřed skladby vsune Varga několikasekundovou citaci motivu z Fibichova Poemu.
Tímto jsem se nenásilně dostal k druhé skladbě, která mě nejvíc oslovila. Hříčka "Zagajduj, gajdoše", založená na lidové melodii, mě na nahrávce "Solo in Concert" nějak mimořádně nezaujala, zde ovšem daleko lépe vyniklo její krásné balancování na hranici disonance, a navíc do prostředka skladby Varga tentokrát vsunul gradaci, z které se nakonec vynořila všeobecně známá melodie z Bernsteinovy "Ameriky". Ve skladbě, která jinak imituje hru na dudy, to vyznělo skutečně vtipně, a i odezva publika byla patřičná.
Za zmínku stojí ještě kompozice "Ulica plná plášťov do dažďa" a "Hommage a J.S. Bach", které patří k největším klasikám Collegia a jejich zařazení do koncertu mě příjemně překvapilo.
Škoda, že dnešní doba už takovouhle hudbu nedokáže ocenit tak, jako to dokázala 70. léta. Každopádně já jsem si splnil další koncertní must-see, a kdoví, jestli jsem nevyužil jednu z posledních příležitostí, protože u Mariána Vargy opravdu těžko odhadovat, co bude. I kdyby ovšem už nikdy nic nenapsal, tak čtvrteční koncert mi jednoznačně potvrdil, že takovýchto hudebníků moc není. Zaplaťpánbůh za ně.