Marián Varga & Moyzesovo kvarteto, 12.2.2008

Dlouho jsem teď zanedbával blog, přitom by se našlo pár věcí hodné zveřejnění, přinejmenším z hudebního ranku, což už se tak nějak stalo téměř výhradním obsahem tohoto blogu. Takže bych rád napravil toto zaváhání a poreferoval v několika větách o koncertu Mariána Vargy a Moyzesova kvarteta, který jsem (spolu s Martinem Vodákem) navštívil 12. února.
Zážitek to byl opravdu hodně specifický. Zařadit tohle vystoupení jednoznačně do populární, nebo naopak vážné hudby, to lze opravdu jen těžko. Připouštím ale, že blíže to mělo tentokrát ke klasice, už jen díky tomu, že se koncert konal ve Švandově divadle na Smíchově a většina návštěvníků přišla společensky oblečena. Na druhou stranu ale repertoár byl částečně shodný s Vargovým sólovým vystoupením, který jsem viděl loni a který se nesl v klasickém duchu klubového koncertu. (o tomto koncertu a o M. Vargovi obecně jsem psal zde)
Tohle vše je asi nejlepším dokladem toho, že Varga je jednoduše osobnost, která stírá mezižánrové hranice a dělá prostě hudbu - hudbu takovou, jakou považuje za dobrou. Dělá to na vrcholné úrovni už čtyřicet let a nelze se než sklonit před genialitou vtělenou do tohoto čirého muzikantství.
S Moyzesovým kvartetem natočil před pár lety album, jež s výjimkou jedné nové skladby obsahuje jakýsi výbor z celé Vargovy tvorby přearanžovaný pro takto vzniklé kvinteto. Tuhle desku jsem si nesmírně oblíbil, při jejím poslechu si člověk mimojiné uvědomí, jak blízko ke klasice měla i Vargova rocková tvorba, protože řada skladeb tu zní tak, že by člověka ani nenapadlo, že do nich dříve patřila elektrická kytara a podobně.
Byl jsem zvědav, jestli na koncertě zazní i jiné skladby než ty ze studiové nahrávky, přeci jen padesát minut by na koncert bylo dost málo. Skutečnost byla taková, že pětice sice nemá očividně nacvičen žádný repertoár nad rámec natočeného alba (přeci jen jde opravdu o příležitostnou kooperaci), ale v druhé části koncertu po odehrání svého opustilo kvarteto jeviště a Varga zahrál krátký set ze svého sólového programu. Moc mě potěšil výběrem skladeb, zazněly hlavně prověřené věci typu Vežová hudba nebo Ľalia poľná (opět nádherně zahraná). Kontrast první (smyčcové a decentně klávesové) části s následnou, kde dominovaly syntetizátory, působil vážně hodně zajímavě a já osobně jsem si vychutnal obě tváře koncertu.
Při přídavcích se kvarteto vrátilo, ale slyšeli jsme opětovné zahrání některých skladeb, které zazněly už v první části koncertu. Ale že bych se zlobil kvůli tomu, že dvakrát za večer slyším třeba píseň Smutná ranná električka, to opravdu ne. Tenhle klenot slovenského bigbítu mi pak zněl v uších ještě asi týden...
Byl jsem také upřímně zvědav na věkové složení publika. Po letmém pozorování bych řekl, že sice se zde našlo pár lidí okolo dvaceti (výjimečně pod), ale jinak jsme s Martinem rozhodně tahali věkový průměr v sále dolů, převažovala generace čtyřicátníků a padesátníků. Namouduši by mě zajímalo, kolika lidem našeho věku by se tahle hudba zalíbila, kdyby si našli volnou hodinu na poslech třeba právě alba, na které se tu několikrát odkazuju. Ale tak nějak tuším, že kritická je dneska už jen otázka, kolik lidí je vůbec ochotno vyhradit si hodinu času na soustředěný poslech hudby.