Marillion Weekend

Moje oblíbená skupina Marillion pořádá jednou za dva roky docela neobvyklou akci. Co to takový Marillion Weekend vlastně je? To se zkrátka do rekreačního areálu v jižním Holandsku (neptejte se mě, proč právě tam, Marillion jsou Angličané) sjedou asi tři tisícovky skalních fandů skupiny, aby od pátku do neděle absolvovali jednak tři koncerty samotných Marillion, nějaká ta vystoupení dalších interpretů a přes den řadu doprovodných akcí více či méně spojených s Marillion. Už jen z toho, že někdo jede klidně i přes půl Evropy, aby viděl tři večery po sobě hrát tu samou kapelu, je asi zřejmé, že tahle legrace je opravdu zacílená na velmi oddané fanoušky. Jenže Marillion (ač mezi širokou veřejností ne moc známí) mají velkou skupinu mimořádně loajálních a nadšených fandů a skupina si jich opravdu váží.
Sice nejsem až tak skalní Marillion-maniak jako spousta těch, které jsem během tohoto slunečného víkendu na holandském pobřeží potkával, ale když už to mám z Bruselu, co by kamenem dohodil, tak se zkrátka nedalo odolat. Koneckonců vystoupení Marillion jsou pro mě naprostou špičkou mezi koncerty, které jsem v životě viděl.
V čem je tohle jiné než normální koncerty? Tak v první řadě se tady člověk dočká skladeb, které nepatří mezi standardní koncertní repertoár. Marillion sice rozhodně nejsou přizditentononc, kteří ohrávají pořád dokola ty samé osvědčené skladby, ale s patnácti vydanými alby přeci jen dochází nutně k tomu, že na spoustě písniček už leží tlustá vrstva prachu. Samozřejmě návštěvníci takovéhle akce, kteří mají v naprosté většině celou diskografii v malíčku jsou nejvděčnější publikum pro oprášení těchto pozapomenutých kousků.
To druhé, co dělá výjimečnost těchto večerů, je samozřejmě atmosféra. Sem nikdo nezabloudil omylem, tady všichni vědí proč tu jsou a chtějí si to náležitě užít. Včetně kapely samotné, která se předvádí víc než jindy a nechává se strhnout euforickou náladou.
První večer je (prý) tradičně věnován přehrání některého z alb od začátku do konce. Volba padla na album Seasons End, které letos slaví dvacetiny. Bylo to první album, které skupina natočila se současným zpěvákem a lídrem Stevem Hogarthem. Jeden z vrcholů pro mě tak přišel hned na úvod, protože "otevírákem" této desky je jedna z mých nejoblíbenějších skladeb King of Sunset Town - právě jedna z těch, na které na normálních koncertech těžko dojde.
Samotné album by samozřejmě nevydalo na celý koncert, proto druhou polovinu vystoupení vyplnily především písničky z aktuálního alba Happiness is the Road.
Druhý den jsem se zašel podívat na Marillion kvíz, ale musel jsem konstatovat, že tohle už je opravdu zábava pro někoho jiného - encyklopedické znalosti typu kde skupina psala kterou písničku nebo jak se jmenuje b-strana z nějakého singlu, tady opravdu nemohu sloužit. Radši jsem se šel projít k moři, koneckonců venku bylo krásně, tak proč sedět v hospodě, že?
Na koncert jsem vyrazil společně s Češkami Dádou a Dádou, které jsem letmo znal už z minulého koncertu Marillion v Praze - bylo moc fajn mít si tu s kým pokecat česky. Na můj vkus jsme vyrazili moc pozdě, takže jsme stáli poměrně daleko od pódia. I tak jsme ale stihli vystoupení obou předkapel.
Kvalita předskokanů pro mě byla velmi příjemným překvapením. Páteční večer zahajoval Tony Sebastien, kudrnatý mladíček s kytarou. Nemůžu říct, že by mě uchvátil, ale bylo to milé zahájení, které navodilo hezkou atmosféru. Předkapely zbylých dvou koncertů však byly ještě mnohem zajímavější. Asi nejvíce očekávané bylo vystoupení skupiny The Wishing Tree, vedlejšího projektu kytaristy Marillion Steva Rotheryho. The Wishing Tree hrají chytlavou folkrockovou hudbu, kde se mísí vlivy keltské muziky a typická Rotheryho kytara s melodicky rockovými sóly. I díky ženskému vokálu to trochu připomíná Blackmores Night, ale není tu tak křečovitá snaha, aby to znělo "středověce", plyne to mnohem přirozeněji.
Druhým hostem večera byla skupina The Reasoning z Walesu. Jejich rocková hudba (s progrockovým nádechem) není nijak objevná, ale taky se to dobře poslouchalo. Mělo to švih, energii, melodii... co chtít víc?
Marillion samotní si na druhý koncert připravili cestu do historie. Od roku 2008 až do roku 1990 se zastavili u každého letopočtu s jednou písničkou, která v tom roce vznikla. Dostalo se tak logicky na všechna alba, která v tomto mezidobí vyšla, a výběr konkrétních písní nemohl zklamat snad nikoho, namátkou Estonia, Out of this World, When I Meet God...
Ke konci skupina přeskočila konec osmdesátých let, kdy by musely následovat písně z v pátek odehrané desky Seasons End, a udělala dva výlety do hloubi osmdesátek, kdy skupině šéfoval hřmotný Skot známý pod přezdívkou Fish. Vzhledem k tomu, že se současným frontmanem Stevem Hogarthem natočila skupina už jedenáct alb, k fishovským už se na koncertech prakticky nikdy nevrací a jedinou šancí, jak je slyšet naživo, je asi opravdu Marillion Weekend. Nadšená reakce davu tomu odpovídala, já jsem si přišel na své především při své oblíbené skladbě Slainte Mhath.
Neděli jsem skoro celou proflákal. Přesněji řečeno věnoval jsem se strategickému odpočinku. Věřte nebo ne, ale prostát dva večery po sobě 4-5 hodin na koncertě, to dostanou nohy i záda zabrat. A tentokrát jsem se rozhodl, že na poslední koncert si vybojuju místo blízko pódia. Nejsem nejvyšší postavy a v zadních řadách přeci jen člověk má občas problém s tím, že se mu do výhledu postaví pár vzrostlejších jedinců, a je po zábavě. Koneckonců byli jsme v Holandsku, tedy zemi s prý nejvyšší populací na světě (zřejmě si výškou tělesnou kompenzují tu nadmořskou). Hlavně jsem ale chtěl stát vpředu, abych si mohl vychutnat show se všemi detaily. Pozorovat Steva Hogartha zblízka, to je namouduši podívaná k nezaplacení - je to showman, trochu až cvok, především ale fantastický zpěvák, který do svého vystoupení dává všechno.
Abych si mohl koncert užít z předních řad, musel jsem stát před halou už dobrou půl hodinu před jejím otevřením (a pak samozřejmě uvnitř celou dobu, než se začalo něco dít). To, co jsem před halou viděl, mě naprosto dojalo. Hodně fans tu bylo ještě dřív než já, ovšem místo aby vytvořili mačkající a postrkující se dav, vytvořili nikým neorganizováni úhlednou frontu vinoucí se od zamčených dveří. Vysvětlení je nasnadě: tuto skupinku nejodhodlanějších fans tvořili hlavně krajané hvězd tohoto víkendu. Já ty Angličany prostě zbožňuju! Každopádně mé úsilí se vyplatilo, na začátku jsem stál tak pět metrů od bariéry a usilovným stáním jsem se časem prostál ještě tak o dva metry dopředu.
Předkapely tohoto večera jsou opět velmi zmíněníhodné. Nejprve se ve velmi krátkém setu představil basák Marillion Pete Trewavas s nějakým svým dlouholetým kamarádem. Přišli, sedli na stoličky, řekli pár slov a začali hrát na kytary. Beze zpěvu, jen tak pro radost a moc krásně.
Z jiného soudku byla skupina A Genuine Freashow. V netradičním nástrojovém složení (klasickou rockovou sestavu doplňovaly housle, cello a trubka), výstředně vyšňořeni (dá práci vytvořit si účesy a najít takovou hromadu hadrů, aby to svým všeobecným nesouladem takhle třískalo do očí), zkrátka vypadli jak besídka žáků zvláštní školy hrající si na Sigur Rós. Jejich hudbu lze asi zařadit do škatulky postrock, lze tam slyšet příbuznost se skupinami jako 65daysofstatic nebo i zmíněnými Sigur Rós. Ale mělo to svoji osobitost, kterou ještě zvýrazňovala spousta suchých vtípků. Díky příšernému přízvuku zpěváka jsem sice často pochopil, že řekl něco vtipného, až podle smíchu okolo stojících, ale v paměti mi utkvěl zejména žert čistě hudební. Při jedné z posledních písní oba kytaristé zdvihli ruce a začali roztleskávat publikum. Každý z nich tak činil ovšem v jiném rytmu i tempu (a s bubeníkem se tuším rozcházeli oba), takže následoval naprostý tleskací chaos. Každopádně tahle banda vyvrátila můj první dojem, že všechny ty opičky okolo a ztřeštěná image nahrazují nedostatečnost vlastní hudby - naopak, vážně se mi to líbilo.
No a pak nastoupili potřetí a naposledy Marillion. Už dopředu prosákly informace, že poslední večer by měl být věnován nejdelším skladbám, které skupina natočila. A opravdu, zazněly asi všechny kousky nad 10 minut, které najdete na albech... s jednou výjimkou. Prastarý a téměř dvacetiminutový epos Grendel, kterého se někteří fanoušci stále vehementně dožadují, je asi jednou provždy zařazen na černou listinu a nezdá se, že by jej kapela ještě někdy naživo předvedla.
Jen málokdo by si na to ale mohl po tomto večeru stěžovat. Marillion stále svými kořeny stojí v progresivním rocku, a v tomto žánru jsou dlouhé skladby považovány téměř vždy za vrcholná díla dané skupiny. Když mezi tyto rozmáchlé kusy vložili Marillion i druhý výlet do fishovských časů v podobě malého setu z alba Misplaced Childhood (včetně nejznámějšího hitu Kayleigh) dosahovala atmosféra v hale nepopsatelna.
Tak nějak to celé ulétlo... až neuvěřitelně rychle. Ale co je na téhle akci krásné, že zatímco normálně člověk těžko může očekávat od lidí okolo pochopení pro své nadšení (když většina lidí ani neví, kdo to Marillion jsou), tady je okolo spousta podobně postižených lidí, s kterými to může člověk celé rozebrat, přehrát si v hlavě a zapít. S Dádami a jedním přifařivším se Angličanem jsme seděli do šesti do rána v chatce, povídali si o Marillion, pouštěli si Marillion, zpívali si Marillion...
V pondělí ráno bylo zataženo a sychravo. Vypadalo to jako laciný kýč z druhořadého filmu, kdy po krásných slunečných dnech přijde najednou smutno a deštivo, aby dokumentovalo tu změnu nálady při návratu do reality... Občas se prostě příroda takhle trefí. Autobusem do Rotterdamu, na vlak a pak zpátky do Bruselu. A pak... jsem si pustil Marillion. A potom jsem si začal hrát na kytaru. Ještě že tu hudbu může mít člověk pořád u sebe, nejen na takovéhle báječné akci. Ale tak či tak na Marillion Weekendu 2011 nechci chybět.


Více fotek z Marillion Weekendu

O internetu v Belgii - natvrdo a bez cenzury...

Naposledy (což už je zároveň hodně dávno, vím), jsem vyjadřoval svoji nespokojenost nad tím, že zařízení ADSL připojení mělo trvat měsíc. Kdybych já byl tehdy býval věděl, tak bych býval raději byl zticha...
Začněme od začátku: v druhé polovině listopadu jsme si objednali ADSL. Dozvěděli jsme se, že to bude trvat asi měsíc, ovšem na vině není poskytovatel, u kterého si službu objednáváme, ale národní telekomunikační moloch Belgacom, který nám nejdřív musí ve sklepě zapojit nějaký drát. Kvůli tomu nám musí poslat technika, a to zabere prý tak 3 týdny. Vysvětlení jsme s povzdechem přijali.
Zhruba za 3 týdny skutečně dorazil technik od Belgacomu a ve sklepě cosi provedl. Začali jsme se těšit na internet.
Poté nám měl poskytovatel TELE 2 poslat modem s příslušenstvím. Jakým způsobem to učinil, to jsem dodnes nepochopil, ale z online trackingu zásilky vyplynulo, že náš modem zřejmě oběhl půl Belgie (objektivně přiznejme, že to zas není tak velká plocha), ale k nám do Bruselu bohužel nedorazil. Tuto část příběhu mám pouze zprostředkovanou, neboť záležitost vyřizoval jeden z mých indických spolubydlících (což vzbuzuje otázku, na kolik je vlastně vina na straně TELE 2 nebo UPS, která nám měla modem doručit), ale tak či tak trvalo ještě asi dva týdny, než k nám modem dorazil. Vítězství? Ale kdepak...
V balíčku se sice nacházel modem a i nějaké ty kabely, ovšem ani stopa po manuálu, jak vlastně máme připojení zprovoznit. To mi nepřišlo jako moc seriózní přístup, ale veden instinktem absolventa Fakulty informatiky a statistiky jsem usoudil, že nejlepší bude zkusit modem zapojit. Stalo se. Poté ještě mnohokrát, neboť hra "propoj každou díru s každou dírou každým kabelem" nabízela celkem slušné množství alternativ. Bohužel žádná z uspořádaných trojic prvků (výchozí díra; kabel; koncová díra) nevedla k fungujícímu internetu. Též sofistikovanější pokusy o zresetování modemu vedly k nulovému výsledku.
Další kolo bitvy o internet se odehrálo na silvestra, kdy jsem využil našeho celofiremního volna k tomu, abych navštívil prodejnu TELE 2. Zde jsem prodejci vysvětlil situaci včetně obsáhlého popisu, co vše jsme již zkusili a nefunguje to. Prodejce byl velmi překvapen a řekl, že k připojení k modemu stačí nainstalovat jej pomocí přiloženého instalačního CD a v případě problémů se řídit návodem. Poděkoval jsem mu za radu a s politováním podotkl, že bohužel CD ani návod jsme s modemem neobdrželi. Chvíli mu trvalo, než tuto pro něj naprosto nepředstavitelnou skutečnost akceptoval, ovšem poté mi ze skladu přinesl CD. Návod prý nemá, ale prý v něm stejně není nic důležitého. Aha.
S cédéčkem v kapse jsem se odebral domů. Zahájil jsem instalaci. Skončila asi po třech krocích, kdy jsem byl dotázán na user ID a heslo k modemu. Nic takového nemaje, rozhodl jsem se zkusit technickou podporu po telefonu. Pána hovořícího roztomilou frangličtinou jsem zjevně problémem zaujal, ovšem náš hovor se zadrhl ve snaze vysvětlit si, jak máme vlastně modem zapojený. Nakonec mi doporučil obrátit se buď na holandsky hovořící podporu, která je na tom s angličtinou lépe, případně opět navštívit jejich obchod. Na holandskou podporu jsem se nedovolal, a tak jsem zamířil opět do centra na toho dne již druhou návštěvu prodejny.
Hovořil jsem zde s jiným prodejcem než poprvé. Nejprve se mi snažil vysvětlit, že stačí, když modem zapojím a internet pojede. Překonal jsem neodolatelnou touhu fyzicky mu ublížit a popsal jsem mu, co vše jsme již (bezvýsledně) vyzkoušeli. Prodejce se velmi podivil mé stížnosti, že jsme nedostali instalační CD, prý není žádné potřeba. Když jsem podotkl, že jeho opodál stojící kolega mi tvrdil pravý opak, začali se prodejci francouzsky hádat. Nakonec jsem byl ubezpečen, že CD opravdu nepotřebujeme, a naše pozornost se přesunula ke způsobu zapojení. Zde mi prodejce ukázal, že kabel vedoucí od modemu musím zapojit do jakési bílé redukce a tu pak zapíchnout do ADSL zásuvky. Připustil jsem, že to by mohl být ten problém, protože žádnou takovou redukci jsme s modemem neobdrželi. I tomuto prodejci chvíli trvalo, než uvěřil, že je něco takového možné, nicméně nakonec jsem z obchodu odcházel s redukcí v kapse a s pocitem naděje.
Doma jsem vše zapojil podle pokynů, nestalo se vůbec, ale vůbec nic. Duševně vyčerpán pustil jsem se do nového kola hry "propoj všechno se vším všemi způsoby", která se díky novému prvku (redukci) rozhojnila o dalších pár pěkných variant. Nakonec jsem ještě jednou zavolal na podporu, tentokrát jsem se na holandské lince dočkal anglicky hovořícího člověka a po výživné diskusi jsme dospěli k tomu, že nám další týden pošlou technika, který se na to podívá.
V pondělí, kdy jsem si musel vzít náhradní volno, technik dorazil, podíval se na modem, odpojil ho, odebral redukci a zapojil ho přesně tak, jak jsme to od začátku zkusili už asi osmkrát. Mírně se podivil, že se nedostavil žádný výsledek. Zamířili jsme proto do sklepa. Zde prováděl jakousi činnost s dráty, kterou bych nedokázal ani popsat, ani vysvětlit, nicméně si od ní očividně sliboval konečné řešení internetové otázky. Tentokrát se podivil už velmi výrazně, když jsme se vrátili do bytu a vše fungovalo jako předtím, tedy nijak. Nakonec po telefonátu kamsi dospěl k tomu, že chyba je zřejmě na straně Belgacomu a bude k nám muset přijít technik od nich.
V této fázi jsem předal štafetu jednomu ze spolubydlících, já taky ostatně potřebuju chodit do práce a ne sedět doma a čekat na technika.
Před dvěma týdny se ten zázrak stal. Dorazil technik Belgacomu, zapojil někde nějaký drát (který měl samozřejmě zapojit už ten první člověk v půlce prosince) a internet se rozběhl. Hurá!
Naše bezmezné štěstí kalí pouze dva detaily. Za prvé rychlost internetu ani zdaleka nepřipomíná 4 Mb/s, které jsme si objednali. Občas mám spíš pocit, že máme dial-up. No a pak jsme před pár dny obdrželi fakturu za první měsíc používání internetu - jde samozřejmě o ten měsíc, kdy jsme trávili hodiny času telefonováním, navštěvováním prodejny a čekáním doma na techniky a kdy nám po drátě nepřiběhla ani ta nejmenší jednička nebo nula. Takže takhle nějak fungují telekomunikační služby v Belgii.

PS: daruji do dobrých rukou instalační cédéčko modemu SpeedTouch a redukci, nějak pro ně nemáme rozumné využití.

Pohádka o západě

Slovo "západ" v našich krajích neznamená pouze světovou stranu. Je to souhrnné označení pro svět, do kterého jsme dlouho nepatřili, a nyní se dohadujeme, jestli už jo, nebo jestli ještě pořád ne. Jsou to také sousedi, ke kterým velmi rádi koukáme přes plot. Je to už nějaký pátek, co se ten plot změnil z ostnatého v pomyslný, teď už ho dokonce můžeme volně překročit, kdy a kde chceme, ale stejně tam pořád je. Jinak bychom se přes něj totiž nemohli dívat.
K tomu dívání pak patří komentáře typu "Tohle by se na západě nestalo!" a podobné, kterými doprovázíme svoji nespokojenost se vším možným. Klidně přiznávám, že jsem si taky občas neodpustil podobnou poznámku. Dnes bych proto rád shrnul pár pozorování, jak to vypadá, když se to, co člověk doposud pozoroval přes růžový plot, změní v realitu denního života.
Co mě opravdu mírně šokovalo, to byl a je internet. V tomto ohledu jsem opravdu žil v domnění, že Česká republika má co dohánět. Možná má, ale Belgii ať z toho dohánění raději vynechá. Ve svém prvním bytě jsem za internet zaplatil strašidelných 60€ na měsíc. To by stačilo samo o sobě, bohužel však po večerech připojení fungovalo asi tak 50% času, a to už jsem opravdu začínal místo růžova vidět rudě. Centrální poskytovatel internetu v domě byl asi po týdnu mého pobytu vyměněn, nový internet sice běhal "stabilně" (tedy kratší výpadky tak 1-2x za týden), ale rychlost nic moc. Zlatá česká dvojmegovka od Volného za 415 Kč měsíčně.
V novém bydlení jsme si objednali ADSL. Od podpisu smlouvy do zavedení služby to má trvat zhruba měsíc. Tohle by se na záp... sakra...
Co se týká pohostinských zařízení (hospod), tak zatím nemám žádné špatné zkušenosti, ale slyšel jsem ledacos a nápadně to připomínalo legendární scénky z žižkovské Krákory.
Síť MHD v Bruselu je v zásadě solidní, ovšem intervaly téměř dvojnásobné oproti Praze a na luxus noční dopravy je také potřeba zapomenout.
Asi to zatím zní jako otráveně frustrované stěžování si na kvalitu služeb. Ono ne že bych si nestěžoval, často to umí člověku ztrpčit život. Na druhou stranu to není nic, co by člověka existenčně ohrožovalo, spíš jsou to prkotiny. Vtip je v tom, že to člověk prostě nečeká. Když se chystám do rozvojového světa, vím, že mě tam potkají těžkosti daleko závažnějšího charakteru a že to občas nebude legrace. Tady jsem skutečně očekával víceméně pohodlný život, který člověku na druhé straně vytváří podmínky pro to, aby v práci tvrdě a efektivně makal (to je totiž zas ta druhá strana mince). Svoji představu už jsem musel trochu upravit... a také vzrostl můj respekt vůči tomu, co máme doma, v Česku.
Kapitolou, která si zaslouží zvláštní vypíchnutí, je nakupování. Belgické obchody učí člověka, co to je zodpovědné plánování. Zasekl ses v práci? Tak už si dneska nenakoupíš. Nenakoupil sis v sobotu na neděli? Poznáš zcela nový pocit: touhu, aby už přišlo pondělí. Dobře, to přeháním, dají se najít místa, kde sá dá nakoupit pozdě večer, případně v neděli. Ale moc jich není, normální obchody to zabalí v 6 nebo v 7, potraviny v 8. Stát okolo sedmé večer v nablýskaném nákupním centru a vidět, jak padají všechny rolety, to je vážně divný pocit.
A ta nákupní centra... já ta monstra nějak extra nemusím, ale líbí se mi na nich, že když něco potřebuju, nemusím moc přemýšlet, kam to jít koupit. Ono se to tam vždycky někde najde. Tedy v Praze.
Místní obchodní centra vypadají oproti všem těm Chodovům, Olympiím a Europarkům jako demo verze. Slyšel jsem, že řada lidí z Bruselu jezdí nakupovat do Antverp. To už mi vážně hlava moc nebere.
Ty zavírací hodiny ale chápu. Pracovní právo tady má bohatou tradici a historii. To je asi právě stopa toho, čemu u nás říkáme "západ", tedy svět, kde mají vyšší životní úroveň než my. Od určitého momentu se ta úroveň začne projevovat právě takhle. Je to vlastně celospolečenská realizace zpětně zalomené křivky nabídky práce, jak nás ji učili v ekonomii. Cenou za to je, že musím na obsah ledničky aplikovat postupy podobné pro změnu tomu, co nás učili pod titulem "Modely zásob" (a pak že VŠE člověka nepřipravuje na reálný život).
Česká Tesca, Hypernovy a spol. s nepřetržitým provozem jsou opačným pólem. Cenu za tento stav vidíme v novinách v článcích o stávkové pohotovosti v Tescu a o pracovních poměrech, v kterých zaměstnanci těchto obchodů fungují. Tak nějak z toho rezultuje cynická myšlenka, že nejpohodlněji se žije tomu, kdo má dostatek peněz v zemi, kde se obecně lidi ještě nemají tak moc dobře.
Přemýšlím, jestli i takhle trapným přízemním záležitostem, které tu řeším, se dá říkat kulturní šok. V zásadě ale proč ne, sám nemám rád, když se různým zemím měří různým metrem. Vůči zemím a národům, které jsou z našeho pohledu exotické, se každý snaží být senzitivní až na půdu, tak proč se jinak stavět ke zvláštnostem zemí na "západě". Koneckonců pohádky, které si o nich občas povídáme, je přece nijak nezavazují k tomu, aby to byla všechno pravda.

Ke stávce vždy připraveni!

Jak už bylo možno vycítit z mého předchozího článku, považuji Belgičany za opravdu pozoruhodný a originální národ. Dnes bych v krátkosti pojednal o jedné zvláštnosti, která mi zatím pocuchala nervovou soustavu úplně nejvíc.
Stávky jsou všeobecně považovány za národní sport Francouzů. Bohužel za měsíc a půl jsem zjistil, že se svými jižními sousedy nesdílejí Belgičané jen jeden ze svých jazyků, ale i nesmírnou ochotu seknout na den s prací ve jménu vyšších cílů.
Poprvé mi takto před pár týdny zpestřily život dopravní společnosti. Jejich stávka byla prý součástí širší akce nevím koho všeho (dokonce jsem slyšel snad i o generální stávce), kromě toho už jsem také zapomněl, za co nebo proti čemu se vlastně stávkovalo. Ale určitě to muselo být něco hrozně důležitého, protože stávkovat v době, kdy Evropou otřásá krize a belgické banky bojují o přežití, to je tedy tah nanejvýš originální. Pobouřených komentářů v tomto směru ostatně nebylo málo. Četl jsem pak neskutečnou reakci jednoho z představitelů stávkujících, který vysvětlil, že se jednalo o dlouhodobě připravovanou akci a že v době, kdy byl stanoven termín stávky, se o přicházející krizi ještě nevědělo. Inu organizovaný národ, stávky se tu asi plánují roky dopředu a nějakou trapnou krizí si přece nenechají plány rozhodit.
Pro mě osobně to znamenalo jít do práce a z práce pěšky. Nebylo to zas tak hrozné, dohromady jsem ten den ušel zhruba deset kilometrů. A mohlo jich být jen devět, kdybych si nechtěl zkrátit cestu. Jo a taky bych se býval nemusel umazat od bláta.
Ničím jiným než absencí autobusů se mě tato generální stávka naštěstí nedotkla. Já jsem totiž seděl od rána do večera v práci.
Podruhé zasáhla stávka do mého života tento týden. Než přejdu k pointě, tak malá odbočka:
Teď o víkendu se stěhuju do nového bytu. Spolu s dalšími dvěma (brzy doufejme třemi) praktikanty budu bydlet poblíž centra v čtvrti, kde se nacházejí evropské instituce. Náš byt má jednu malou nevýhodu: není v něm zatím nábytek. Proto se mí dva spolubydlící vydali v pátek na lov do Ikey.
No a jelikož Murphyho zákony fungují, tak zrovna včera Ikea stávkovala. Když mi to (spěchajícímu z práce, abych se mohl také zapojit do výběru vybavení) milí spolubydlící sdělili, domníval jsem se, že jde o nějaký specifický druh asijského humoru, který mi nepřijde příliš zábavný. Bohužel po příchodu domů jsem zběžným proklepnutím Googlu zjistil, že je to realita.
Navíc realitou této soboty je pro změnu svátek všech svatých (a tedy zase zavřeno), realitou belgických nedělí jsou pak zamčené vchody obchodů týden co týden. Sečteno podtrženo, už jsem dohodnutý s ajsekáři na zapůjčení spacáku a karimatky, od pondělka bivakuju na parketách.
Mám takový pocit, že se v téhle zemi mají lidi asi už moc dobře, když se někdo může tak úporně bránit snaze jiných lidí dát mu peníze a koupit si zboží, jež nabízí. Docela by mě zajímalo, jestli v ČR do těchto poměrů také časem dospějeme. Že bych se na to nějak těšil, to tedy nemohu říct.

Drobné absurdity života

Na úvod tohoto povídání o Belgii nemohu nezařadit citát z jedné velmi humorně laděné turistické mapy Bruselu. Jde o komentář k jedné z místních nejznámějších turistických atrakcí, soše čůrajícího chlapečka.

"Is this it? He's much smaller than I thought!" Indeed, the pissing boy called MANNEKEN PIS is the ideal national symbol for a country that is also very small and absurd.

Z výšeuvedeného plyne příjemné zjištění, že Belgičané mají smysl pro humor a neváhají ho použít. Ovšem proč až taková sžíravá sebeironie? No, pár důvodů by se našlo.

Začněme pěkně popořádku: Brusel. Kontrolní otázka: kolik byste řekli, že má takový Brusel obyvatel? Můj tip se pohyboval někde okolo 2-3 milionů. Když jsem zjistil, že je to jen něco málo přes milion, tedy o trochu méně než Praha, byl jsem trochu překvapen, ale tak nějak to dává smysl - vzhledem k mezinárodnímu politickému významu Bruselu je snadné udělat si o něm trochu přehnanou představu.
Zmíněný údaj má ovšem jeden háček: ani on není pravdivý. Správná odpověď zní: Brusel má 145 tisíc obyvatel. Uhm... cože?
Vtip je v tom, že to, čemu obvykle říkáme Brusel, je ve skutečnosti tzv. Bruselský region. Věcně vzato je to úplně normální milionové město, ale někdo cítil potřebu rozparcelovat ho na 19 samosprávných měst. Jejich názvy většině našinců mnoho neřeknou - až na dvě výjimky. Myslím, že i fotbalem málo zasažení jedinci asi někdy slyšeli název Anderlecht. No a druhou výjimkou je pochopitelně samotný Brusel, největší z řečených devatenácti měst.
Pokud vám tohle samotné nepřijde ještě dost zábavné, doporučuju vaší pozornosti mapu Bruselského regionu a konkrétně pak tvar území, které v regionu zaujímá vlastní Brusel. Nelze se ubránit pocitu, že na místním katastrálním úřadě musejí dostávat pravidelné zásilky kvalitního materiálu ze sousedního Holandska.

Zajímavou kapitolou jsou samozřejmě národy a jazyky. Asi každý ví, že Belgie je zemí dvou národů, severní část obývají Vlámové a jih Valoni. Čas od času se v novinách objeví spekulace, jestli se Belgie přeci jen nerozdělí, četl jsem také, že zastánci rozdělení studovali model rozpadu Československa jako inspirativní příklad. To možná není úplně špatný nápad, rozdělení naší staré vlasti nepřineslo zkázu ani jedné z republik a i národnostní řevnivost se výrazně omezila a zkoncentrovala do první poloviny května, kde se hraje MS v hokeji. Tento sport v Belgii není velmi rozšířen, takže z tohoto pohledu by to mohla být opravdu docela hladká záležitost.
Ve skutečnosti není moc pravděpodobné, že by někomu stálo zato dělit zemi, jež je srdcem evropské integrace, a tak si bohatší Vlámové budou zřejmě i nadále moci stěžovat, že musí sponzorovat hospodářsky zaostalejší valonskou část.
Vlámové hovoří vlámsky. To v podstatě není nic jiného než holandština (možná tak její dialekt), ale přesto je označení "vlámština" poměrně rozšířené. Jižní Valoni jsou nejen méně hospodářsky rozvinutí, ale i méně zdatní v marketingu, takže se jejich francouzštině říká "francouzština". Do hlubší analýzy této disproporce se pouštět nebudu, byl by to myslím pěkný námět na diplomku pro studenty mezinárodního obchodu s marketingově laděnou vedlejší specializací.
Když pominu malé německy mluvící území na východě, tak třetím do party k Vlámsku a Valonsku je Brusel (míněn region). Ten je dvojjazyčnou enklávou uvnitř Vlámska. Pokud byste také očekávali, že zde alespoň budou převažovat vlámsky hovořící obyvatelé, tak vás asi překvapí, že Brusel je z 85% frankofonní. A to by mě ještě zajímalo, kde se tu schovává těch 15% Vlámů, protože třeba v obchodech mě snad bez výjimky oslovili vždy francouzsky.
Kouzlo téhle jazykové duality (jak Bruselu, tak celé Belgie) tkví v místních názvech. Někdy je celkem snadné spojit si vlámský a francouzský název (Oostende vs. Ostende), někdy o dost těžší (hlavně u některých ulic, třeba Oud-Strijderslaan vs. Avenue des Anciens Combattants), krom toho se otevírá prostor pro řadu drobných omylů. Příkladem budiž "lovaňská záhada". Nějakou dobu mi totiž trvalo, než jsem pochopil vztah mezi názvy Leuven, Louvain a Louvain-la-Neuve. Dlouho jsem si myslel, že se všechna tato označení vážou k jednomu městu. Skutečnost je taková, že univerzitní město Leuven (fr. Louvain, česky Lovaň) ležící ve vlámském regionu má svůj valonský protějšek v "Nové Lovani", tedy Louvain-la-Neuve. I ta je, aby se to nepletlo, univerzitním městem, jedná se totiž o jakýsi valonský trucpodnik.
Na matení cizinců funguje tahle jazyková dichotomie bezvadně, napadlo mě, že to může fungovat i jako součást obranné strategie země - vyvolat v postupujícím nepřátelském vojsku pocit, že se možná ztratilo. Moderní historie ovšem neukazuje na velkou efektivitu tohoto obranného systému, ten totiž pravděpodobně nepočítal s tím, že členové wehrmachtu při své populární válečné variantě "Blitzkrieg" hodně střílejí a málo čtou.

Kam se poděl Jirka...

Ačkoliv mám poněkud rezervovaný vztah k blogům, kde majitelé cítí potřebu sdělit světu, co dělali o víkendu, jak se má jejich pes, kam pojedou příští týden a že mají radost, že venku už tři dny svítí sluníčko, připouštím, že u známých, kteří sešli z očí, není občas od věci si něco takového přečíst. Jelikož jsem se po dvou letech od návratu do Prahy zařadil opět k těm z očí sešlým, tak si dovolím trochu toho narcisistického zpravodajství.
Takže to zásadní: od 20. září se nacházím v Bruselu. 7 let po svém vstupu do AIESEC konečně nadešel čas, abych na vlastní kůži zakusil to, okolo čeho se točila valná většina mých aktivit v organizaci - vyjel jsem na praxi. Sice jsem měl v plánu odvázat se trochu víc při volbě lokality, ale kdybych pustil k vodě pozici Supply Chain Planning Analyst vypsanou firmou Bridgestone Europe, musel bych si asi napohlavkovat. Člověk, který absolvoval obor Matematické metody v ekonomii a bavilo ho to, si asi nemůže přát lépe na míru ušitou náplň práce (pro mladší čtenáře: "job description").
Nejprve pár slov o firmě. Jméno Bridgestone je známé především aktivním řidičům, případně těm, kdo aspoň trochu sledují seriál Formule 1 (tam patří logo Bridgestone k těm, kterým jednoduše nejde uniknout). Společnost je jedním ze tří největších světových výrobců pneumatik. Ikdyž tomu jméno nenapovídá, firma pochází z Japonska, a z Japonska se do zbylých částí světové Bridgestone sítě stále exportuje mnoho pneumatik, strategických rozhodnutí a Japonců do regionálního top managementu.
Bridgestone Europe je globálním exchange partnerem AIESEC, takže ve firmě je řada lidí, kteří ještě jsou praktikanty nebo jimi nedávno byli, další budou brzo následovat, takže jsem rád, že v tom nejsem a nebudu sám. Z hlediska firmy jsem účastníkem interního evropského Graduate programu. Naštěstí se mě ještě nikdo neptal, co jsem přesně za "graduate", vysvětlovat mimo ČR, co to je "inženýr ekonomie" (zní to asi jako "akademický malíř obojího práva") by mohlo být docela zábavné.
Moje stáž má trvat 18 měsíců, nejdříve si odkroutím rok v Bruselu a pak bych měl na půl roku zamířit do Španělska, nejpravděpodobněji do Bilbaa. Pěkné, ne?
O své práci se moc rozšiřovat nebudu, jednak jsem stále ještě spíše v procesu poznávání firmy a s konkrétními úkoly teprve začínám, druhak se obávám, že průměrného čtenáře tohoto blogu bych tím spíše znechutil. Ale pokud by to někoho zajímalo, může se ozvat třeba v komentářích pod článkem, já něco napíšu, jo?
No, tak to bychom měli, zapomněl jsem na něco důležitého? Vlastně ano: sluníčko tu nesvítí, lije jako z konve. A bude hůř.

Jihovýchodní Asie, 8.8.-7.9. 2008

Od 8. srpna do 7. září jsme s Kubou, Anet a Kyslíkem cestovali po jihovýchodní Asii. Je legrační, jak se celá tahle záležitost dá shrnout do jedné takhle krátké věty - těžko by někdo spočítal, kolik na každé její písmeno připadá času stráveného přípravami, kilometrů uletěných a ujetých, peněz do celé srandy investovaných (dobře, zrovna tohle by Kyslík spočítal), potu prolitého v tropických vedrech i na horských výšlapech, rýže a nudlí za ten měsíc snědených, sprostých slov za ten měsíc vyřčených...

Nehodlám se oddávat širokým popisům, kde jsme to vlastně všude byli a že tam bylo hezky, v tomto směru se domnívám, že fotky vystačí za tisíc slov. Itinerář odbydu v krátkosti a zaměřím se na hlubší dojmy, které ve mně cesta zanechala.

Kdy, kde a kudy?
Tak tedy nejdříve zpravodajská povinnost. 8.8. jsme letěli do Bangkoku, odsud jsme se vydali na jih až na malajský ostrov Langkawi. Z něj jsme pokračovali na další ostrov Penang, odsud následoval přejezd do Singapuru. Tak minul první týden. Druhý týden jsme strávili na Borneu v malajské provincii Sabah, hlavním bodem byl výstup na horu Mt. Kinabalu (4095 m). Další necelý týden jsme pobyli na Bali a týden jsme věnovali Jávě. V závěru cesty jsme se podívali do Kualy Lumpur a po návratu do Bangkoku jsme zamířili zpátky do Evropy.

Imprese a odlesky
Tak a teď ty dojmy, které se z toho přívalu zážitků a emocí vynořily jako nejvýraznější a nejtrvalejší.

Smrad a zplodiny
Vzpomínka na vůni thajské kuchyni vyprchá, ale cesta tuktukem (malé otevřené vozítko, takový větší motorikša) po bankogské ulici, jež má při konstantní šířce asi tak čtyři až devět jízdních pruhů, podle toho jak široká vozidla tam zrovna jedou, to se zapomenout nedá. Řidiči tuktuků jsou na vytváření nových jízdních pruhů odborníky z nejpovolanějších, pasažér se jen drží a místy také naklání po vzoru sajdkáristů. No a do toho dýchá neodolatelný koktejl zplodin ze všech aut, motorek a tuktuků okolo. Myslím, že peklo pro pracovníky STK vypadá takhle nějak. Ale než se člověk začne dusit, je to vážně zábava!

Pláž, bomba!... a co dál?
Po velmi zajímavém, ale poněkud vyčerpávajícím Bangkoku, jsem se moc těšil do přírody a k moři. Příjezd na Langkawi a první vykoupání v moři se odehrály v naprosté euforii nás všech. Osobně jsem se koupal v moři poprvé po šesti letech, když započítám krátké vyráchání v Atlantiku na Islandu, tak po čtyřech. Celkem mě proto překvapilo, že mě ležení u moře a koupání přestalo bavit asi tak po půldni. Během zbytku cesty jsme se dostali k moři ještě několikrát, pokaždé jsem po půlhodině měl pocit, že bychom se mohli pohnout dál. Asi tenhle typ dovolené nebude pro mě.

Duch města
Tuhle věc už pozoruji delší dobu: fascinují mě velká města. Hrozně mě baví procházet/projíždět se po nich a nasávat jejich atmosféru, přijde mi, jako bych navazoval kontakt s živoucím organismem. K městům, která dobře znám (Praha, Bratislava, Reykjavík...) mám pak nějaký vztah, který lze těžko slovně charakterizovat a někdy i racionálně zdůvodnit.
Někdy i dvoudenní návštěva stačí k alespoň zběžnému prolnutí s městem a navázání určitého kontaktu. Z měst navštívených při naší cestě se mi jednoznačně nejhlouběji pod kůži zaryl Singapur. Tenhle mix západního a východního světa, ostrůvek západní civilizace vybojovaný tady na východě Asie kousek od rovníku za cenu někdy až absurdně přísných zákonů působí jako místo, kde se lidem dobře žije, oni si toho váží a snaží se, aby to tak zůstalo. Tady jsem se musel odtrhnout od svých kamarádů a strávit odpoledne osamocen v téhle metropoli, abych si to dokázal jaksepatří užít. Poznal jsem za ten měsíc místa, která mě uchvátila víc, ale kdybych se mohl na jediné místo z těch navštívených znovu vrátit, vybral bych si Singapur.
Zdravotní potíže mi bohužel nedovolily blíže poznat Kualu Lumpur, zážitek z ní se omezil na nádherné Petronas Towers. Také zajímavá budova, pustí vás tam sice zadarmo, ale musíte se nejdříve podívat na propagační video společnosti Petronas. V tomto směru je to opravdu takový novodobý chrám, vždyť i gotické katedrály byly stavěny s cílem ohromit prostého člověka a dát najevo, že existuje něco vyššího než on. Dovnitř pak lidé chodili, aby upevnili svůj vztah s touto vyšší formou bytí, tedy bohem. Tady roli boha a církve převzala ropa a ropná společnost Petronas, jinak to ale funguje úplně stejně.
Bangkok je v mých očích (nebo v mém srdci?) daleko kontroverznějším městem. Možná proto, že je opravdu pestřejší než ostatní města, možná proto, že byl prvním zastávkou naší cesty a bylo to dějiště toho šoku "my jsme fakt tady", myslím, že bych potřeboval delší čas na to, abych ho vstřebal. Ta směsice vůní a pachů, hluků všeho druhu, staveb moderních i historických, výstavních i zchátralých, je toho moc, aby si z toho člověk vytvořil kompaktní obraz jednoho města.
No a Jakarta... Jsou zkrátka města, která člověk potřebuje navštívit, aby zjistil, že existují i ošklivá místa. Jakarta je obrovský chuchvalec, kde se sice modernější části střídají s těmi chudými a polorozpadlými, ale tak nějak tomu chybí nějaké zajímavé centrum nebo cokoliv, kvůli čemu by sem člověk vlastně měl jet. Vlastně to tak vypadá, že 9 milionů lidí nevědělo, kde by se usadili, tak se usadili právě tady. Ani na chvíli se mi tu nepodařilo získat ten pocit, že jsem v daném momentě součástí tohoto města. Ale možná je chyba ve mně, těžko říct. Zkušenost to byla zajímavá.

Bali, Bali (kde jsme se tu vzali...)
Největší zklamání výletu. Vážně bych rád mluvil s někým, kdo na Bali byl a líbilo se mu tam. Určitě tu musí být krásná místa, škoda, že nám slabá zdravotní chvilka (tady jsme si ji vybrali všichni) nedovolila je najít. Ovšem tak či tak: tohle má být ten dovolenkový ráj? Pláž se staveništěm na jedné straně, ošklivou lodí u zálivu, vlnami, že se ani nedá pořádně vlézt do vody, haldou dotěrných prodejců... tak nějak vypadá Kuta, hlavní turistické letovisko na Bali. Čirý krystalický turistický hnus. Pláží jsme pak viděli ještě pár, ani jedna nevypadala jako místo, kde by člověk chtěl strávit týdenní dovolenou. Věčná škoda, že jsme se nedostali do odlehlejších částí ostrova, ať už k plážím na severu nebo k přírodě ve vnitrozemí.

Hory
Nic naplat, nic mě tak nedokáže ohromit jako to, co v přírodě dovedou kámen a voda. Proto třeba miluju Island, kde přírodu tvoří hlavně tyto dvě složky. Ale s tím nejkrásnějším, co jsem na Islandu viděl, se směle může měřit zážitek z Mt. Kinabalu. Pohled na mraky zeshora známe z letadla, ale když si tím mrakem člověk sám projde a pak se může ohlédnout přes skalnatou stěnu do hloubi údolí, kde přes povalující se mračna prosvítá zeleň tropické vegetace... Jen o málo méně úžasný byl ovšem pohled na sopku Gunung Bromo. Kvůli takovým místům se vyplatí trmácet se přes půl zeměkoule.

Láska prochází žaludkem
Ano, i láska k cestování a k navštíveným místům. Naše měsíční cestování bylo náročné a byla řada okamžiků, kdy jsme toho měli tak akorát a nálada povážlivě klesla. Existovaly ovšem dva osvědčené rituály, které dokázaly rozptýlit skoro každý splín: oběd a večeře. Je až neuvěřitelné, jak se člověku s plným žaludkem zdá najednou svět veselejší, překážky překonatelnější a kolegové méně otravní.
Jsou mezi námi tací (například já), kteří se pro asijskou kuchyni rozhodně nenarodili. Ale i tak ve mně zůstane vzpomínka na některá z nejlepších jídel svého života, která jsem zde okusil. Není asi náhoda, že nejvíc jsme si po gurmánské stránce dopřávali na Bali, právě tady bylo nejvíc potřeba pozvednout zkroušeného cestovatelského ducha. A je to určitě do velké míry zásluhou jídla, že i za tu návštěvu Bali jsem docela rád. Bůhví, kdy si zase takhle dám někde do nosu.

Nějak takhle bych shrnul své zážitky a dojmy z jihovýchodní Asie. Připadá vám to neuspořádané a páté přes deváté? Hm, možná ano, ale koneckonců v tomhle fascinujícím regionu to často vypadá právě tak!:)

PS: pokud někdo přehlédnul nenápadný odkaz na fotky, tak se k nim může prokliknout také zde.